Citil, jak se Zaklinadlo trese kdesi v temnych koutech jeho
mozku. Citil i jeho strach.
Zacal po nem v tichych prostorach sve mysli natahovat ruku.
Zaklinadlo v uzasu ucouvlo jako pes, na ktereho zautocila blazniva
ovce. Hnal se za nim, vztekle dupal v neuzivanych prostorach a poborenych
ulickach vnitrniho mesta sveho podvedomi, az ho nakonec objevil za hromadou
zavrzenych myslenek. Chtelo se mu v bezhlasem vzdoru postavit, ale
v Mrakoplasovi uz davno zadny vzdor nezbyval.
Tak takhle si to predstavujes, kricel na Zaklinadlo v duchu.
Kdyz prisel cas posledniho zuctovani, proste zalezes a schovas se?
Mas strach, co?
Zaklinadlo samozrejme odseklo, tomu sam neveris, je to nesmysl, ja
jsem prece jedno z Osmi velkych zaklinadel. Ale vztekly Mrakoplas k nemu
pristoupil jeste bliz a kricel na nej - to si myslis ty, ale ja tomu verim
a uvedom si laskave, v ci hlave jsi, ano? Tady muzu verit, cemu chci!
-- T. Pratchett: Lehke fantasticno
|